Nové Díllí a cesta do Agry

[středa 19.2.2014 - den 3]

V pokoji bez oken jsme se probudili až po jedenácté hodině, sbalili jsme se a vyrazili pokusit se sehnat jízdenky na vlak do Agry. Cestou jsme se ještě nasnídali v sympatické pouliční jídelně.

Na hlavním nádraží jsme dlouho marně hledali turistickou kancelář, která tu podle průvodců měla být. Nechali jsme se nachytat jedním (samozřejmě plně seriozním) Indem a jeli s ním rikšou k zaručeně pravé turistické kanceláři několik ulic odtud. Jelikož jsme na nádraží nenašli ani úschovnu, tak jsme jeli i s batohama. V kanceláři jsme se marně dožadovali turistické kvóty (určitý počet míst ve všech vlacích je rezervován pro cizince) na dnešních vlacích do Agry, a když nám s vážnou tváří tvrdí, že se tam dostaneme jedině najmutým autem, odešli jsme. Naštěstí ve vedlejší ulici jsme našli skutečně pravou vládní turistickou kancelář (to o sobě tvrdí vlastně každá, ale tahle byla vážně pravá) a tam nám poradili, kde na nádraží najdeme turistickou pokladnu. Pro cestu zpět na nádraží jsme zvolili pěší návrat, který byl díky horku a těžkým batohům poměrně vyčerpávající. Na nádraží jsme díky získaným instrukcím našli správnou kancelář. Dostali jsme k vyplnění rezervační formulář, který je tu potřeba ke každé cestě vlakem. Byrokracie tady holt kvete. Získáváme místa ve vlaku Grand Trunk Express s odjezdem v 18:40. Zbývající čas do odjezdu věnujeme návštěvě staré observatoře Jantar Mantar a následnému shánění večeře a nějakých zásob na cestu.

Do Agry jsme dorazili ve 21:40, měli jsme toho už celkem dost, ale chtěli jsme na pozítří koupit jízdenky pro cestu dál. Pan pokladní nám ale vydal jiné než jsme chtěli a nechtěl uznat chybu. Nakonec asi po čtvrt hodině hádání se (nejdříve v angličtině, později již jen v rodných jazycích) po nás vztekle mrskl celou částku a my mohli odejít s tím, že se pro jízdenky stavíme jindy. Před nádražím jsme se nechali odchytit taxikářem a tím začalo další dobrodružství tohoto dne. Za předem dohodlou částku jsme se chtěli nechat odvézt k západní bráně Taj Mahalu. Cestou nám ale nahaněč začal nabízet různé spřátelené hotely a my jsme zase podlehli a nechali se k nim dovézt. Navštívili jsme asi tři. Jeden horší než druhej a navíc daleko od Taj Mahalu. Nechali jsme se tedy opět po menší hádce odvézt zpět k západní bráně, kde jsme našli Hotel Sai Palace, ve kterém jsme se nakonec na dvě noci ubytovali (za 800 ₹/noc). Na recepci jsme se zapsali do velkých knih, kde po nás chtěli pomalu vědět i barvu spodek. Nahaněč tu pořád čekal a nabízel nám trávu nebo hash a když neuspěl, tak dál mámil z recepčního provizi. Jak to dopadlo nevíme, šli jsme spát.

Taj Mahal a Fatehpur Síkrí

[čtvrtek 20.2.2014 - den 4]

Ráno jsme vstali už kolem šesté s představou, že unikneme turistickému návalu. Když jsme o půl sedmé dorazili k západní bráně, zjistili jsme, že si to samé také řeklo několik stovek dalších lidí. Ve frontě jsme postupně zjišťovali, že vstupenky se kupují u pokladny, která ovšem byla cca kilometr daleko, takže jsme pro ně poslali Kamila a zatím drželi místo ve frontě (2250 ₹ za 3 osoby). Po další hodině stání ve frontě jsme prošli kontrolou u vstupu, jen Kamil se musel vrátit s batohem do hotelu, protože v něm měl nepovolené předměty - noviny, razítko a GPS. Nůž ale nevadil.

Uvnitř je areál Taj Mahalu celkem rozsáhlý, takže se ty davy lidí rozplynou a kromě hlavní osy s vodními zrcadly jsme na někoho narazili jen zřídka. Taj Mahal je nejznámější a nekrásnější světová hrobka, postavit ji dal v šestnáctém století mugul Šáhdžahán na památku své předčasně zemřelé manželky. Jeden ze sedmi novodobých divů světa stavělo 20 tisíc dělníků dlouhých 22 let. Mramor na stavbu dopravovali ze 300 km vzdáleného lomu. Na protějším břehu měl stát mauzoleum pro Sáhdžahána, ale jelikož ho jeho syn sesadil z trůnu, tak jeho kenotaf je umístěn vedle sarkofágu jeho manželky, čímž narušuje jinak dokonalou symetrii celého mauzolea. V areálu jsme strávili asi tři hodiny, podařilo se nám najít první indickou keš a skrz ranní mlhu se na nás i občas podívalo sluníčko.

V poledne jsme rikšou dojeli na autobusové nádraží a odtud narvaným starým autobusem Tata do asi padesát kilometrů vzdáleného Fatehpur Sikrí. Toto staré město ztracené v poušti nechal vystavět panovník Mughalské říše Akbar Veliký (dědeček Šáhdžahána, který nechal postavit Taj Mahal) na základě věštby, že pokud zde založí město, narodí se mu syn. Syn se mu následně skutečně narodil, ale město bez vodního zdroje bylo brzo opuštěno a necháno svému osudu. Do dnešních časů se nádherně zachovalo. Hned po vystoupení z autobusu si nás odchytil místní mladík, dle svých slov student, a začal nás provázet. Zprvu jsme se bránili, ale pořád tvrdil, že za to nic nechce, že si jen chce procvičit angličtinu. Provedl nás bazarem a uličkami až k monumentu - tím je nejvyšší brána v Indii s výškou 54 metrů. Před vstupem jsme se museli zout, ale hned se našli kamarádi našeho průvodce, kteří nám ochotně pohlídali boty. Náš student nás provedl palácem a vše nám vysvětlil. Úplně nezištně nás ale neprováděl, protože jsme skončili u rodinného stánku, kde jsme po silné masáži zakoupili pár suvenýrů.Autobusem jsme se zase vrátili do našeho hotelu Sai Palace, kde jsme se ve střešní restauraci navečeřeli s výhledem na Taj Mahal a okolo dovádějící opice. Při dlouhém čekání na jídlo jsme plánovali další dny.