Odlet z Prahy

[pondělí 17.2.2014 - den 1]

Před druhou hodinou odpolední jsme se s Lindou a Kamilem sešli v odletové hale pražského Letiště Václava Havla. Zabalili jsme batohy a po odbavení jsme v 15:50 odletěli s Emirates do Dubaje.

Dubaj

[úterý 18.2.2014 - den 2]

V 0:30 jsme přistáli v Dubaji. Jelikož nám letadlo do Dillí odlétalo až v 15:00, vyřídili jsme si dopředu tranzitní víza (jako jedni z posledních, měsíc po nás zrušili vízovou povinnost) a využili této pauzy k rychlému prozkoumání Dubaje. Pasovou kontrolou jsme prošli hladce, ale těsně před východem z haly si mne ochranka odchytila a přerovnali mi baťoh. Trochu měli problém s GPSkou, ale nakonec to dobře dopadlo a pustili mne.

Z letiště jsme šli pěšky podél dálnice do města. Přes pár keší jsme se dostali až do starého města. Trošku nás zaskočil problém s bankomatem, kde jsem musel řešit první problémy s kartou, kterou nechtěl akceptovat (což se pak opakovalo i v Indii). Za svítání se začali objevovat na obzoru první mrakodrapy. Vzali jsme si taxíka a přejeli k nejluxusnějšímu hotelu světa - Burj Al Arab. Překvapivě nás nepustili ani za bránu, tak jsme se aspoň chtěli podívat k moři, ale to se nám pro samé ploty také nepodařilo. Nasnídali jsme se (navzdory zákazu) v klimatizované zastávce MHD a pak jsme vyrazili na nedaleké metro, kterým jsme se přiblížili k našemu hlavnímu cíli v Dubaji - nejvyššímu mrakodrapu na světě Burj Khalifa. Vstupenky na vyhlídkovou plošinu jsme měli zarezervované předem přes internet (po cca 700 Kč), takže po krátké prohlídce obřího nákupního centra s obřím akváriem, ke kterému se jen od metra jde cca kilometr dlouhou klimatizovanou chodbou, jsme je vyzvedli a mohli vystát dlouhou frontu na výtah. Nakonec to netrvalo tak dlouho a za pár vteřin pobytu v rychlovýtahu, jsme vystoupili ve 124. patře ve výšce 452 metrů (výš se běžný smrtelník nedostane). Celá tato (v době naší návštěvy) nejvyšší budova světa má 163 pater a celkovou výšku 828 metrů.

Po prohlídce jsme se přesunuli venkovním dusnem k metru a zamířili už na letiště. V metru jsme si dopřáli “lepší” jízdenky do prvního vozu metra bez řidiče a užívali si Dubaj z pohledu strojvedoucího. Na letišti jsme omylem vystoupili u jiného terminálu, takže jsme se ještě museli svézt shuttle busem.

V 19:20 jsme přistáli v Dillí. Po odbavení jsme opustili halu a přišel první menší kulturní šok - bylo tam hodně ozbrojených vojáků a dokonce i několik palebných postů z pytlů s pískem, z kterých čouhaly hlavně samopalů. K tomu samozřejmě obrovská spousta taxikářů a všelijakých dohazovačů čehokoliv. Z letiště jsme chtěli jet do centra autobusem, ale nikde jsme nezjistili odkud by měl odjíždět, jen jsme se svezli nějakým shuttlem na stanoviště rikšáků, kteří by nás ochotně odvezli. Ale to jsme nechtěli, takže jsme se opět vrátili na letiště a zjistili, že sem vede nedávno otevřené metro. Koupili jsme tedy jízdenky za 150 ₹ za osobu a vstoupili do přísně střeženého prostoru metra, kde bylo víc vojáků než cestujících.

Vystoupili jsme v centru u hlavního nádraží, kde nás čekal ten pravej kulturní šok - po výstupu z metra, které by bylo ozdobou každého západoevropského města jsme bez jakéhokoliv varování vstoupili do špíny, smogu, nekonečného hluku a bídy. Statečně jsme odráželi všechny nabídky ubytování, taxi a rikšáků a na nádraží se neúspěšně pokoušeli sehnat jízdenky na zítřek do Agry. Kolem jedenácté jsme to vzdali a vydali se na cestu do blízké čtvrti Paharganj. Paharganj sice leží hned vedle nádraží, ale nám se ho podařilo obejít několika kilometrovou oklikou, kde jsme si užívali místní atmosféry. Nejsilněji jsem ji cítil, když jsme míjeli asfaltéry, které za mizerného osvětlení s mizerným vybavením cosi látali v tuhle hodinu na silnici. Po nekonečné tůře jsme konečně došli na hlavní třídu této krásně špinavé a bordelu plné čtvrti. Podlehli jsme hned asi třetímu naháněči a v jedné z bočních uliček ubytovali v Guesthousu Diamont (za 600 ₹/noc). K pozdní večeři jsme dojedli řízky z domova a na zdraví si připili Žufánkovou slivovicí, kterou jsme vezli jako vnitřní dezinfekci.