Cesta do Intervales

[pátek 18.12.2015 - den 3]

Ráno vstáváme před šestou, balíme a vyrážíme na metro. V metru se již orientujeme, tak jsme za chvíli na Rodovariu Barra Funda, kde musíme najít náš autobus, na který jsme si tu včera koupili lístky. Naštěstí jsou autobusy jasně označené, tak po chvilce nacházíme ten náš. Zjišťujeme, jak tu probíhá odbavení před nástupem. Batoh se u kufru předá řidiči, ten na něj plácne nálepku s číslem, druhou dá na jízdenku a nám dá lísteček. Při nástupu do autobusu zkontroluje doklad s jízdenkou a část (tu s nálepkou) utrhne a zbytek nám nechá. A když se vystupuje, tak se dá řidiči lísteček a on obratem vydá batoh. Funguje to opravdu spolehlivě, ani jeden řidič to neflákal. Jezdili jsme tu jen tou nejnižší třídou (convencional), ale dálkové autobusy jsou prostornější a pohodlnější než naše. Sedadla se dají dobře sklopit, takže i noc se dá jakž takž přežít. Interiér bývá často silně klimatizován, takže se osvědčila deka z letadla.

Dlouho trvalo, než jsme konečně vyjeli z města. Předměstí se zdála být nekonečná. Nakonec jsme ale město nechali za zády a ponořili se do zelené krajiny. Trvalo to asi tři hodiny jízdy po celkem slušné dálnici, než jsme dojeli do našeho cíle, malého městečka Capão Bonito. Odtud jsme potřebovali sehnat odvoz do asi 30 km vzdáleného parku. Nakonec nám nezbylo nic jiného, než si vzít taxíka a za 100 R$ se tam nechat odvézt. Ale byl to aspoň adrenalinový zážitek, protože řidič s námi jel jako by nás ukrad a rychlost jen málokdy klesla pod sedmdesátku. A nezvolnil, ani když z cesty zmizel asfalt a přibyly zatáčky. Byla to trochu škoda, protože jsme si pořádně nemohli vychutnat tu krásnou krajinu, kterou jsme projížděli. Naštěstí naše cesta skončila bez nehody a taxikář nás vyložil před recepcí parku.

O Parque Estadual Intervales se toho moc na internetu nedočtete. Tento atlantský deštný prales, vzdálený cca 300 km od São Paula, je proslulý zejména mezi dvěma zájmovými skupinami. První jsou, díky velkému množství druhů ptáků, birdwatcheři a tou druhou jsme my, lovci kešek, protože je tu ukrytá poslední žijící keš Projektu APE.

Slečna na recepci na naši neplynulou angličtinu odpověděla plynulou portugalštinou, takže jsme se tam chvíli rukama nohama dohadovali, než zvedla telefon a kohosi nám předala. Na druhém konci někdo kupodivu anglicky uměl. Jak se po chvilce ukázalo, byl to Junior, což je jeden ze správců parku a owner mnoha místních keší. Hned jak viděl Kamila (a jeho firemní tričko), tak měl jasno v tom, ke které skupině patříme. Ubytování jsme dostali v Pousadě Pica Pau za 37 R$ na noc. Byla to velká hacienda se 4 pokoji v patře, obrovskou společenskou místností s krbem a krásným bazénem, který jenom hyzdila cedule zakazující koupání. Sedli jsme si na terasu, užívali si té pohody a nádhery okolo, když se přiřítili dva manící a začali čistit bazén a my si šli pomalu vybalit plavky.

Když jsme se dostatečně vycachtali, šli jsme se projít po okolí. Okoukli jsme místní hospodu, kde nám ale nic k jídlu nedali, protože na večeři bylo ještě brzy. Našli jsme pár keší, u recepce zjistili od našich sousedek, že tu je WiFi, která občas i funguje. Čas do večeře alespoň rychleji uplynul. Večeře měla formu bufetu, takže jsme museli všechno nejdříve vyzkoušet. Po večeři se marně pokoušíme zaplatit, ale jelikož tu budeme několik dní, tak tu máme otevřený účet. Na pokoji máme dusno, ale jak se ukazuje, otevřít dveře na balkon není dobrý nápad, protože hrozí okamžitá invaze komárů. Jdeme brzo spát, protože zítra bude velký den!

Mission 4: Southern Bowl

[sobota 19.12.2015 - den 4]

>Po horké noci jsme se vydali na snídani a poté jsme se sbalili a vyrazili do džungle odlovit keš Mission 4: Southern Bowl. Cestička začínala hned u naší pousady. Dobře udržovaná cestička stoupala vzhůru až po odbočku na kopec Mirante da Anta, kde jsme odbočili za keší. Odtud už cestička byla zarostlejší, ale pořád stále dobře průchodná. Abysme náhodou nezabloudili, byly cestou ještě tři keše, které nás vedly správným směrem. Netrvalo to dlouho a byli jsme na konci cestičky, tak jsme se začali rozhlížet a skutečně, kousek výš ve svahu stál napůl ukrytý velký ammobox. Když jsme ho otevřeli, tak jsme z něj vytáhli velkou igelitku plnou různých cestovatelů, igelitku s logbookem a masku. Než jsme to všechno prohrabali, vyfotili a vyzkoušeli, strávili jsme tady dobrou půlhodinu. Nakonec jsme tu nechali naše cestovatele, pár zdejších si vzali. A s nádherným pocitem, že jsme jedni z mála Čechů (po návratu jsem napočítal, že jsme byli 12. a 13. zalogovaní Češi), co mají ikonku této keše, jsme se vydali na zpáteční cestu k odbočce na vrcholek.

Vystoupali jsme na vrchol Mirante da Anta a pěkně jsme se u toho zapotili. Vrcholek leží ve výšce 1000 metrů a otevřel se nám odtud nádherný výhled na okolní růžově zbarvené kopce. Chvíli jsme poseděli ve stínu a pak se vydali na sestup. Kdybychom věděli, že jsme mohli pokračovat dál, ušetřili bychom si obcházení k další keši, ale v mapě to moc jasně zakresleno nebylo, takže jsme kopec obešli. Alespoň jsme si užili džungle. Bylo dost parno, občas otravovali komáři, na které jsme si naštěstí ráno koupili repelent. Živočichů jsme moc neviděli, jen několik kolibříků, pár ptáků a kdesi v dáli jsme zaslechli opici. Největší hrůzu jsem měl z hadů, ale za celou dobu jsme neviděli ani jednoho. Zato jsme si užívali všemožných rostlin a v pralese to vonělo jako v květinářství.

Po poledni jsme se vrátili do pousady a chvíli si užívali pohody u bazénu. Odpoledne se ale začalo rychle kazit počasí. Nakonec celkem intenzivně zapršelo. Nebýt pod střechou, tak na nás není za pár minut nit suchá. Seděli jsme na verandě a sepisovali zážitky do deníčku. V malé přestávce mezi dešti jsme vyrazili za nejbližší neodlovenou keší, kterou jsme ale nenašli. Zase začínalo pršet, tak jsme se rychlým krokem vrátili pod střechu. Nebylo toho tu moc, co by se dalo dělat, tak jsme šli spát. Probudili jsme se na večeři a zjistili, že nejde proud. Večeřeli jsme tedy romanticky při svíčkách a jídlo si chodili neromanticky nandávat s čelovkama. Venku stále pršelo, tak jsme šli zase spát.

Intervales

[neděle 20.12.2015 - den 5]

Ráno stále ještě pršelo a proud stále nefungoval. Po snídani už to venku vypadalo trochu lépe, tak jsme vyrazili projít další traily a odlovit nějaké keše, kterých tu bylo požehnaně. Většina ale byla velikosti mikro a byla zahrabaná v zemi nebo pod listím, kde se nám moc hrabat nechtělo, takže dohledávání nebylo jednoduché. Procházku jsme začali u jezera za recepcí, kde jsem zachránil na břehu se mrskající zlatou rybku. Přál jsem si, aby bylo pěkně a světe div se, počasí se už jen zlepšovalo.

Kolem poledního jsme zašli na recepci a zjistili, že už jde proud a tím pádem i WiFi, takže jsme se tu chvilku zdrželi. Aktualizovaná předpověď už byla daleko optimističtější, tak jsme si troufli vyrazit i za těmi vzdálenějšími krabičkami.

Přešel přes nás krátký deštík, před kterým jsme se ale zvládli schovat pod střechu v poloopuštěném campingu, kde jsme chvíli před tím vzdali hledání keše. Další keš nás přivedla ke krásnému dřevěnému kostelíku na malém kopečku. Vypadal úplně opuštěně, ale když jsme byly na odchodu, začaly se k němu najednou sjíždět auta. Byla neděle, a tudíž tady asi byla nějaká pobožnost.

Cestou do naší pousady jsme potkali krásného varana, který právě přešel cestu a mířil někam do džungle. Podvečerní procházka byla ve znamení nápravy včerejšího mezidešťového DNF a odlovu dvou wherigo.

Cesta do Foz de Iguaçu

[pondělí 21.12.2015 - den 6]

Ráno nastal čas opustit tento malý ráj. Vyrovnali jsme účet v restauraci, u recepce marně vyhlíželi auto mířicí do města, které bysme si stopli, tak jsme si museli nechat od Juniora zavolat taxíka. Tentokrát dorazil jiný řidič, který nás odvezl pomaleji, ale za to jen za 80 R$.

Na rodovariu v Capão Bonitu jsme ještě asi hodinu čekali na autobus, který nás měl odvézt do Curitiby. Čekali jsme, že cesta rychle uteče, protože na mapě to nevypadalo, že je to daleko, ale nakonec jsme to jeli 8 hodin. Do Curitiby jsme dojeli asi o půl desáté večer a chtěli jsme hned pokračovat do Foz de Iguaçu. Hned jsme tedy vyrazili hledat správnou pokladnu a vystát pěkně dlouhou frontu. Měli jsme ale štěstí a místa ještě na dnešek byla. Zbývalo i něco málo času, tak jsme šli sehnat něco k jídlu a odlovit blízkou keš.