Dlouhá cesta do São Paula

[středa 16. 12. 2015 - den 1]

Ráno vstáváme krátce po páté a vyrážíme z mého dočasného příbytku v Počernicích ranní MHD přes celé město na letiště. Odtud nám v 8:50 letí první spoj do Amsterdamu. Balíme batohy a odbavujeme se a jelikož letíme ze dvojky, tak v jejích útrobách ještě nacházíme keš, ke které se dostane jen ten, kdo má vnitroevropskou letenku.

První let je krátký, za necelé dvě hodiny jsme v Amsterdamu. Letiště Schiphol je trochu větší než náš Vašek, to jsme poznali už dlouhým pojížděním po drahách, než jsme po přistání vůbec dojeli k hale. Protože náš další přestup byl plánovaný v Atlantě, museli jsme být před vpuštěním k "americkým" gatům prolustrováni americkými bezpečnostními složkami. Základem pro vstup do USA je ESTA. Stačí jednoduchá online registrace, kde šestkrát odpovíte NE na otázky typu "Jedete do USA páchat genocidu?", poté zaplatíte 14 dolarů a můžete na letiště. Tady nás čekal rozhovor v podobném duchu. Kam jedete, kde jste byl? Kdo vám balil batoh? A opravdu tam jedete? Kde pracujete a nejlíp nám to i dokažte (měli jsme oba vizitky, to stačilo). Ještě jsme tam pomáhali s tlumočením (zrovna my! :)) jednomu Čechovi, co lítá do USA každou chvíli, ale nějak si s tou úřednicí prostě nerozuměl. No celej ten systém mi přijde trochu ujetej, ale snad věděj co dělaj.

Do letadla nás ale pustili, a tak jsme mohli vyrazit na devítihodinový let do Atlanty. Tam jsme měli asi dvě hodiny na přestup. Ten proběhl už v pohodě, odlovili jsme si při něm dvě virtuálky a pak se vydali na další devítihodinový let. Let byl také klidný, jen okolo Kuby to trochu drncalo. Ranní sluníčko jsme už pozorovali nad úžasně zelenou Brazílií.

São Paulo poprvé

[čtvrtek 17. 12. 2015 - den 2]

São Paulo je se svými 11 miliony obyvatel sedmé největší město světa. Na letišti São Paulo-Guarulhos jsme přistáli před osmou hodinou ranní a bez větších problémů jsme prošli vstupními procedurami a vyzvedli si batohy. Ten můj byl podezřele mokrý. Jak se ukázalo po chvilce, ty dva Radegasti nepřežili nějakou překládku. Naštěstí většinu obsahu vsákla deka, takže škody nebyly až tak velké. Hned na letišti jsem vyměnil svoje dolary. Moc výhodný to ale asi nebylo. Jen co jsme vyšli z klimatizované haly, udeřilo nás teplé a vlhké počasí a byť jsme měli jasný popis, kde tam je zastávka MHD, tak jsme bloumali okolo letiště. Takže pro příště: ven z haly, rovně k druhé řadě stání pro busy a tam vpravo vždycky nějaký autobus jede k metru.

V autobuse (5,15 R$, brazilský real - v době naší cesty cca krát 6,5 Kč) jsme rozeznali u dvou mladých lidí češtinu, tak jsme se s nimi dali do řeči. Byli lépe vybavení - měli mapu metra. Díky ní jsme zjistili, jak se dostaneme na Rodovario Barra Funda, kde jsme potřebovali koupit lístky na zítřejší cestu. Systém metra je lehce jiný, než jak ho známe. Platí se tu za vstup do metra (3,5 R$) bez ohledu na ujetou vzdálenost nebo přestupy. Přestupní stanice jsou řešeny pro nás netradičně - jsou odděleny výstupy a nástupy. Ve stanici se nejdříve otevřou dveře na jedné straně, lidé vystoupí, pak se zavřou a otevřou se na druhé straně dveře pro nástup. Vzhledem k tomu, kolik tu musí metro přepravit lidí, tak by to asi ani jinak řešit nešlo.

Na Barra Fundě jsme lístky sehnali a zjistili, jak to tu chodí. Každý dopravce tu má své okénko, kde se prodávají lístky jen na jejich spoje. Každý lístek je vázaný na jméno a je potřeba doklad, který pak kontroluje i řidič při nástupu. Pak už jsme popojeli metrem k Aki hostelu, kde jsme měli zamluvenou první noc. Po ubytování jsem vyždímal pivo z batohu, přepral potřísněné věci a šli jsme do vedlejšího supermarketu omrknout místní nabídku. Neodolali jsme a koupili si i brazilské pivo. A protože u nás byla právě zima, začli jsme stylově značkou Skol.

Zbytek večera jsme strávili procházkou přilehlou čtvrtí, která se jevila jako bezpečná. Nahlédli jsme na hřbitov a našli několik keší. Cestou zpět jsme se stavili v bistru a pokoušeli se něco objednat, což nebylo díky jazykové bariéře úplně snadné. Nakonec jsme si dali cosi, co nám připomínalo pitu s kuřecím masem, omeletou, slaninou, zeleninou a k tomu avokádový koktejl. Pak už se jen vracíme do hostelu a jdeme se trochu dospat po téměř 24 hodinové cestě.