Vodopády Iguaçu z brazilské strany a Paraguay

[úterý 22.12.2015 - den 7]

Před devátou ranní jsme dorazili na Terminal Rodovario ve Foz de Iguaçu, které leží na okraji města. Proto jsme hned autobusem 105 přejeli na Terminal Urbino, což je nádraží MHD v centru města. V okolí jsme se hned šli poohlédnout po nějakém ubytování, protože jsme přijeli na blind. Nabízené ceny se nám zdály příliš vysoké, tak jsme dlouho chodili ulicemi a hledali něco levnějšího. V jedné ulici nás najednou do očí praštila česká vlajka a státní znak - narazili jsme na náš honorární konzulát. Na konzulátu nás neubytovali, a tak jsme nakonec skončili nedaleko od Terminalu Urbino v trochu zašlém hotýlku Guest House Bonfim, kde jsme se za 30 R$ za osobu a noc ubytovali v takové malé kobce v suterénu.

Vyměnili jsme další dolary na brazilské reály a  našli útulnou all you can eat jídelnu, kde jsme po 10 R$ zasytili žaludek hovězím masem s rýží a horou zeleniny. Příjemně plní jsme mířili na Terminal Urbano, kde jsme zaplatili vstupné 3,2 R$ (jízdné se normálně platí u průvodčích v autobuse, jen na tomto terminálu se vybírá u vstupu a v autobuse to už nikdo nekontroluje) a vyrazili směrem národní park. Nedojeli jsme ale daleko. Autobusu v kopci nějak začal docházet dech, a tak jsme se plazili rychlostí chůze, dokud to řidič nevzdal a my nepřesedli do dalšího. Ten už nás  spolehlivě dovezl ke vstupní bráně parku, kde jsme u pokladny nahlásili národnost a podle toho zaplatili vstupné. Pro Čechy to bylo 56,30 R$ na osobu. Za pokladnami jsme nasedli do autobusu, který nás dovezl ke 12 kilometrů vzdáleným vodopádům.

Měli jsme dopředu načtené, že se vyplatí navštívit vodopády z obou stran hranice. Můžeme to jenom potvrdit. Z brazilské strany jsou vodopády vidět skoro v celé své tříkilometrové šíři. Argentinská strana je zase rozsáhlejší, plná menších vodopádů a krásných lávek nad vodou v džungli.

Pár dní před naší návštěvou tu trochu pršelo a na vodopádu bylo vidět, že tu teče více vody než obvykle. Projité jsme to měli za necelé dvě hodinky a to jsme většinou někde stáli a fotili.

Kolem třetí jsme opustili park a jelikož jsme měli ještě dost času, dojeli jsme busem na Terminal Urbino, kde jsme se doptali, odkud odjíždí autobus do Ciudad del Este v Paraguayi. Jelikož zastávka leží přímo proti vchodu na Terminal, tak jsme jen přešli silnici a pár minut počkali, než přijel autobus. Zaplatili jsme 5 R$, za které nás autobus odvezl na hranici. Tady nás vysadil a my si šli vyřídit pasové formality. Nebylo by to asi nutné, protože tady hranici nikdo viditelně nehlídal, ale nám šlo o nová razítka do pasů. U okénka se ukázalo, že ti dva další cestovatelé, co tu s námi vystoupili, jsou také Češi, takže jsme společným úsilím prošli pasovou kontrolou a přešli pěšky hraniční most do Paraguaye (autobus na nás samozřejmě nečekal).

V Ciudad del Este jsme měli jediný cíl - jedinou místní keš, kterou jsme si mohli rozsvítit další jihoamerický stát. Tu jsme úspěšně našli, tak jsme to ještě oslavili v pouličním bistru večeří a pivem. Pak už jsme se jen toulali špinavými a divokými ulicemi (velký rozdíl proti Brazílii), pozorovali po zuby ozbrojené strážce obchodních domů a přešli opět hraniční most. Na brazilské straně po nás zase nikdo nic nechtěl, ale my jsme potřebovali potvrdit vstup do země, tak jsme chvíli hledali migration office. Nakonec jsme skončili v té samé jako před pár hodinami cestou opačným směrem.

Do centra jsme chtěli dojet autobusem z blízké zastávky, ale dlouho žádný nejel, tak jsme ty 4 km k hotelu došli pěšky.

Vodopády Iguazú z argentinské strany

[středa 23.12.2015 - den 8]

Ráno vyrážíme na snídani do našeho oblíbeného all you can eat, ale má bohužel zavřeno, takže končíme u konkurence na blízkém rohu. Dáváme si čaj (v Brazílii jsme nikde nenarazili na žádný, který by se dal pít) a naslepo vybíráme z jídelního lístku. Takto posilnění jdeme hledat zastávku, odkud jezdí autobus do Puerto Iguazú v Argentině. Zastávka je v paralelní ulici s Terminalem a autobus jezdí každou chvíli. Dlouho nečekáme a po zaplacení 4 R$ za osobu míříme k hranicím. Na brazilské straně nevystupuje nikdo, tak i my zůstáváme v autobuse, ale na argentinské straně už vystupují všichni. Vystojíme si frontu na další razítko do pasu a nasedáme do autobusu, který tu na nás čekal. Necháme se jím dovézt až na rodovario v centru Puearta. Tady se rozhlížíme po tom, jak se dostat k vodopádům. Zdá se, že jedinou možností jsou místní turistické kanceláře. Nemáme na vybranou, a tak po 50 pesos (na koruny cca krát dvě), které tu asi dost nevýhodně měníme i na vstupné do parku, kupujeme zpáteční jízdenku se společností Rio Uruguay.

Po asi půl hodině cesty nás autobus vyložil před vstupem do parku, kde jsme zaplatili 260 pesos za osobu (berou jen hotovost). Po zaplacení jsme došli na malé nádražíčko místní úzkokolejky, která vozí návštěvníky blíže k vodopádům. Počkali jsme na příjezd vláčku a dojeli jím na jeho konečnou stanici. Odtud jsme šli asi po kilometr dlouhé lávce nad řekou k hlavní atrakci, kterou je Ďáblův chřtán (Garganta del Diablo). Voda zde padá ze všech stran do průrvy hluboké přes 80 metrů a my to můžeme pozorovat z těsné blízkosti. Dolů ale nevidíme, protože ve vzduchu se vznáší vodní tříšť, díky které jsme po chvíli kompletně mokří, jelikož je ale stále vedro, tak je to spíš příjemné.

Když jsme se dostatečně pokochali tímhle úžasným divadlem, vrátili jsme se po lávce ke stanici vláčku a jelikož jsme měli hlad, dali jsme si v místním fastfoodu bagetu, která nás přišla na “krásných” 150 pesos. Vláčkem jsme popojeli k prostřední stanici a vyrazili se projít po stezkách nad menší vodopády, kterých tu je nepočítaně.

Ke vstupní bráně jsme už vláčkem nejeli, vzali jsme to zkratkou džunglí přes jednu keš. Bylo to kratší i rychlejší. Vrátili jsme se zpět do Puerto Iguazú a hledali nějakou restauraci, kde bysme si dali pořádnej steak. Nakonec jsme skončili v jednom nóbl podniku na hlavní třídě a dali si předčasnou štědrovečerní hostinu. V porovnání s cenou té bagety to bylo i směšně levné (169 pesos za steak a 99 pesos za láhev výborného červeného vína).

Dobře najedeni jsme se vrátili na rodovario a odjeli zpět do Brazílie. V autobuse jsme potkali slovenský pár.

Itaipu a cesta do Campo Grande

[čtvrtek 24.12.2015 - den 9]

Po další horké noci, kdy nám po stěně krom mravenců běhal i gekon, jsme hned ráno vyrazili sehnat jízdenky na odpolední autobus do Campo Grande. Podařilo se nám najít ve městě kancelář, kde je prodávali, tak jsme naštěstí nemuseli až na rodovario.

Zbylý čas jsme vyplnili návštěvou obří hydroelektrárny Itaipu. Jedná se o nejvýkonnější a druhou největší vodní elektrárnu, hned po čínských Třech soutěskách. Elektrárna leží na hranici mezi Brazílií a Paraguayí a oba státy využívají jí vyrobenou elektřinu. Paraguay takto pokrývá 90 % své spotřeby, Brazílie 25 %. Itaipu má výkon jako 7 našich Temelínů. Bohužel jsme se netrefili do prohlídkového rozvrhu, takže jsme si jen prohlédli model hráze a turbín v návštěvnickém centru a odlovili keš na parkovišti.

Vrátili jsme se do města, vyzvedli batohy z hotelu a přesunuli se na rodovario, kde jsme asi hodinu a půl čekali na odjezd autobusu. Dlouhou cestu do Campo Grande jsme měli překonat postarším autobusem, na kterém bylo znát, že už něco pamatuje. Po asi dvou hodinách jízdy nás ale v Cascavelu i s batohy vyložili a my pokračovali asi po hodině náhradním autobusem.