Cesta do Eilatu

[čtvrtek 25.12.2014 - den 5] 

Po ranním probuzení kolem sedmé ranní, se balíme a vyrážíme na centrální autobusové nádraží. Máme to tam už celkem daleko, tak si cestu za 6.90 ₪ za osobu ulehčujeme městským autobusem. Odtud jedeme busem 444 po 82 ₪ nám už známou trasou podél Mrtvého moře a Masady poušti do Eilatu. U Rudého moře má Izrael na několika kilometrech přístup k moři. Z Jeruzaléma odjížděli rovnou dva autobusy, my sedíme na zadní pětisedačce ve druhém z nich. Krátce před odjezdem k nám, na zbylá místa, začala mladá matka nosit své děti. Nakonec skončila u pátého, které vypadalo, že si ho veze rovnou z porodnice. Moc se s nima nemazlila, takže cesta nakonec proběhla oproti očekávání nejhoršího celkem v klidu. 

Po 5 hodinách jsme dorazili do Eilatu a začali se rozhlížet po cenově rozumném ubytování. Já si pamatoval z Lonely Planet Arava hostel, který byl navíc nedaleko od nás, tak jsme tam vyrazili a rovnou se po 80 ₪ na dormu ubytovali. Pak už nám nic nebránilo vyrazit k moři a odlovit si místní krabičky. Oproti původnímu předpokladu jsem se nekoupal, voda byla znatelně studenější než v moři Mrtvém, takže jsme jen symbolicky smočili nohy a užili si západ slunce spojený s pohledem na přistávající letadla.

Cestou zpět nakupujeme chleba a osvědčené fazole v místním marketu, které později s chuti večeříme :) Ještě googlíme detaily o tom, jak se zítra dostaneme přes hranici do Jordánska a zamlouváme přes Booking až podezřele levné ubytování v Petře.

Cesta do Petry

[pátek 26.12.2014 - den 6]

Noc v Eilatu nebyla zrovna nejpříjemnější. Nejen, že bylo na pokoji vedro, ale spalo tam s námi nějaké hovado, které když někde věčně necouralo, tak hlasitě chrápalo a prdělo. Po skromné snídani vyrážíme hezky po svých vstříc hranici. Cestou se ještě zastavíme na pixlu Welcome to Eilat a pak už míříme přímo za šipkou přes poušť vstříc výstupním a vstupním procedůrám.

Na vzdory některým informacím, že tu pěšky nepřejdeme se nám to daří a nejsme rozhodně sami. Izraelcům platíme každý výstupní taxu 100 ₪ (lze i kartou za přirážku), dostaneme razítko do pasu, čímž se mi s ním uzavírá cesta do některých států, a posouváme se k jordánské straně. Zde nás čeká obligátní kontrola zavazadel, pasová kontrola s pár dotazy a hlavně okénko, kde se vydává vstupní vízum do Jordánska. To dostaneme trochu nečekaně zadarmo, čímž každý ušetříme 20 dolarů. Později se dozvídáme, že tento přechod má na tento poplatek výjimku.

Stále nemáme jisto v tom, jak se z hranice dostat do Wadi Musa, což je město u Petry. Tušíme, že tam z města jezdí autobusy, ale nevěděli jsme kdy a odkud. Jízdní řády tu většinou neexistují a odkud co a kam jezdí vědí místní, ale ti zas chtějí každého (zákonitě bohatého) cizince odrbat. Hned za hranicí, tedy ještě v euforii z ušetřených 40 dolarů, sedáme na lep místní taxikářské mafii a za krásných (governmentem stanovených) 55 JD (Jordánský dinár, na naše cca krát 32) se necháváme odvést taxíkem až do cca 150 kilometrů vzdáleného Wadi Musa. Taxikář se s tím moc nemazal a uháněl s námi plnou rychlostí svým opotřebovaný Nissanem dovoloval do pouště po Desert highway.

Po dvou hodinách stojíme před Peace Way Hotelem. Rezervace je platná a my se oba ubytováváme na tři noci za příjemných 36 JD. Žádný luxus to nebyl, ale občas nám tekla i teplá voda.

Bylo ještě celkem brzo, tak se vydáváme na průzkum města, dojdeme až dolů k návštěvnickému centru, kde si ověřujeme cenu vstupného, které je opravdu brutální (55 JD za osobu na 2 dny, na den by to bylo za 50 JD a kdybychom tu nespali, tak dokonce za 90 JD).

Cestou zpět se stavujeme v jedné jídelničce na hlavní třídě na něco k snědku. Obsluha umí anglicky skoro jak my, takže se rukama nohama domlouváme a jsme zvědavý co z toho bude. Nakonec z toho byl talíř kuřecích vnitřností, miska salátu, miska humusu a placky arabského chleba. Dobrý to bylo.

Petra

[sobota 27.12.2014 - den 7]

Pro další dva dny máme program jasný: skalní město Petra vytvořené Nabatejci mezi 3. stoletím př.n.l. a 1. stoletím n.l. Petra byla nejprve vytvořená jako pohřebiště a největšího rozkvětu a významu dosáhla kolem roku 62 př. n. l., kdy tu žilo kolem třiceti tisíc lidí, poslední obyvatelé ji opustili po druhém ničivém zemětřesení v 6. století n. l. Poté se Petra stala tajemstvím místních beduínů, kteří existenci skalního města pečlivě skrývali před světem. Prvním Evropanem (od dob křižáckých výprav), jenž spatřil Královskou hrobku v Petře, byl roku 1812 švýcarský badatel a cestovatel Johann Ludwig Burckhardt.

Po snídani vedli naše kroky opět do návštěvnického centra, kde jsme si koupili vstup na dva dny a vyrazili ke vstupní soutěsce Siq. K soutěsce se můžeme nechat odvézt na koníkovi, protřelí beduíni tvrdí, že je to v ceně vstupu, ale my jim nevěříme a jdeme pěšky. Úzká a přes kilometr dlouhá soutěska, která mi připomněla domovské teplické skály. V Siqu se fotíme pro místní earthku, což jsme pak při každém dalsím průchodu opakovali. Na konci Siqu jsme bez varování vrženi přímo před Al-Khazneh, což není nic jiného než slavná Pokladnice. Trávíme před ní dobrou půlhodinu, než si ji pořádně nafotíme, což jde blbě, protože prostranství před ní je hodně stístěné. Po vyblbnutí pokračujeme podél Street of Facades k Divadlu dimenzovaném na úctyhodných šest tisíc diváků, které nám silně připomínalo divadla římská. Vůbec všude tady bylo hodně patrné, jak se tyto dvě kultury od sebe inspirovali.

Přes královské hrobky jdeme přes poušť k byzantskému kostelu, odkud se vracíme na hlavní turistickou trasu, aby jsme dlouhým stoupáním došli k Ad-Deir (The Monastery). Portál je podobně velkolepý, né-li i velkolepější, než Pokladnice. Ad-Deir se nachází na víc otevřeném prostranství, tak lépe vynikne její velikost a dá se i lépe pozorovat (a fotit) z různých vzdáleností. Ještě se dá pokračovat kousek dál na vyhlídky do hlubokých kaňonů. Na vyhlídce, na nejvyšším bodě, obědváme poslední zbytky izraelského chleba. Cestou zpět si dáváme čaj, jehož cenu se mi daří usmlouvat na 1 JD.

Na závěr dnešního dne jdeme ještě pro keš Petra, která je první založenou v Jordánsku a zároveň se stane i naší první v Jordánsku nalezenou. Dovede nás, jak už to tak bývá, na kouzelné a turisty opuštěné místo, s nádherným výhledem na zapadajícím sluncem osvícené hrobky.

Cestou nevědomky znesvětíme našimi horolezeckými výkony Kolumbárium, projdeme ruinami Great Templu a po Kolonádě, kde se ještě kocháme pohledem zapadajícím sluncem ozářené královské hrobky, se vracíme  k pokladnici. Opět tady strávíme chvíli focením a pak už Siqem míříme vstříc Wadi Muse. Městem stoupáme k našemu hotelu, u pekaře kupujeme placky arabského chleba a hned vedle k němu i kečup, jak jsme se v nějakém cestopisu dočetli.

V jídelně kousek vedle si dáváme "Special rice", která zas asi tak special nebyla, jen zajímavě okořeněná. Já jsem se ještě nechal oškubat při koupi pohledu. No a nakonec se náš hoteliér po příchodu ptal, kam se chystáme zítra, protože si myslel, že už ráno odjíždíme. Když jsme mu oponovali, že tu máme 3 noci, chtěl tu třetí znovu zaplatit, naštěstí jsme měli u sebe rezervaci z Bookingu, kde to bylo jasně napsáno, takže to po krátkém telefonu kamsi vzdal, jen se nám ještě, při dotazu na autobusy pokusil na další den dohodit zpřátelený taxík, protože odtud samozřejmě žádné autobusy nejezdí. Arabům se prostě nedá věřit :)

Večer jsme zakončili zábavnou scénkou se sprchou, kdy nám pan hoteliér slíbíl teplou vodu, Kamil to po 5 minutách odpouštění studené vody vzdal a tou studenou se osprchoval a na mne pak už zbyla jen ta teplá :)

Druhý den v Petře

[neděle 28.12.2014 - den 8]

Ráno nás přivítalo zataženou oblohou s nízkou oblačností a až nepříjemně chladným počasím. Po výborné snídani, kdy se opět podávali placky s kečupem, jsme opět vyrazili vstříc vstupu do Petry. V Siqu se opět fotíme na earthcache a dobrou čtvrť hodinu trávíme před Pokladnici. Pro dnešek jsme si naplánovali zdolat dva traily, které vedou do méně turisticky exponovaných míst.

První vede podél královských hrobek a vystoupáme na nádhernou vyhlídku na Pokladnici. Trail je jednosměrný, takže se stejnou cestou vracíme zpátky k Divadlu.

Kousek od něho začíná druhý trail, na kterém odlovíme zbylé dvě místní tradičky. Obě po trochu delším hledání úspěšně nacházíme a užíváme si krásných nových výhledů. Do toho se přidává i sluníčko, které si mezitím našlo cestu mezi mraky.

Pak už se jen poflakujeme a užíváme si pohledy na tohle úžasné skalní město v poušti. Dva dny na něj jsou minimum, aby se alespoň dali stihnout projít hlavní trasy, ale v klidu si dokážu představit být tu o nějaký ten den navíc. Když už jsme plni dojmů, naposledy procházíme kolem Pokladnice, naposledy se fotíme v Siqu.

Ve městě jdeme ještě obhlédnout autobusák, kde se přesvědčujeme, že odtud opravdu něco jezdí, byť není vůbec jasné kdy a kam. Kousek od něj se zastavujeme v Cleopatra Restaurantu, kde si po 5 JD dáváme shawermu a k tomu čaj po 1 JD. Majitel je vtipný a když vidí, že nám chutnalo, dostáváme ještě zadarmo (to určitě...) zákusek. Nicméně jsme spokojeni, konečně jsme se zase jednou dobře najedli.

Večer se na hotelové WiFi, která spolehlivě funguje jen u recepce, pokoušíme najít nějaké informace o tom, jak se dostat do Karaku, a s tím že absolutně nevíme jak se tam dostaneme usínáme.