Odpolední cesta do Košic
[středa 28. 9. 2016 - den 0]
Moje cesta začala trochu netradičně na nádraží Lipová Lázně. Právě v Lipové Lázních jsem trávil s Irčou pár dní dovolené. Odtud jsem se vydal autobusem (bo koleje se modernizovaly) do Zábřeha na Moravě, kde jsme měli sraz s Kamilem a kde měla začít naše společná cesta. Kamil měl přijet vlakem, ale vlaku se nějak nedařilo a nakonec měl díky zpoždění dorazit až po našem odjezdu, což by náš plán zcela rozložilo. Naštěstí to stihnul dojet autem a zvládli jsme dokonce i startovní pivo v hospodě proti nádraží.
Náš vlak LE přijel a odjel s minimálním zpožděním, tak jsme usedli na svých místech a dali se do konzumace nakoupené plechové svačinky. Cesta příjemně ubíhala, svačinka došla, tak jsme dokoupili z vlakových zásob spolu s gulášovkou k večeři.
Téměř na čas jsme dorazili do Košic, kde jsme měli přestoupit na návazný autobus do Užhorodu. Chvíli jsme ho před nádražní bodovou hledali, až jsme ho našli na vedlejším autobusovém nádraží. Autobus byl zcela zaplněný, i tady kmitala stewardka a roznášela kávu či čaj.
Lvov
[čtvrtek 29. 9. 2016 - den 1]
V Michalovcích jsme měli 20 minut pauzu, kterou jsme využili k odlovu keše na nádraží. Výpravčí bylo asi divné, co tu v jednu ráno dělají dva lidé s čelovkami, tak vylezla z kanceláře a když pochopila, o co nám jde, tak poradila, kde máme hledat.
Hranici ve Vyšném Nemeckém jsme překročili bez větších zádrhelů, jen ukrajinská pohraničnice si dlouho porovnávala fotku v pase s mým obličejem, ale stačilo ji ujistit, že jsem to opravdu já.
Po třetí hodině (již času UTC+2) jsme dorazili na autobusové nádraží v Užhorodě, kde naše cesta končila. Autobus sice pokračoval až do Mukačeva, ale my chtěli jet vlakem již odtud. Železniční nádraží se nachází hned vedle, tak jsme před ním našli keš a šli čekat hodinu na náš ranní vlak do Lvova. Při vstupu do nádražní haly jsme zažili menší kulturní šok, protože takhle krásně udržované nádraží u nás prostě nemáme. U pokladny se mi vcelku snadno povedlo koupit lístky, češtině tu evidentně rozumí.
Ranní vlak do Lvova (další jel až o půl čtvrté odpoledne) na nás už čekal na nástupišti. Celkem bez problému jsme se zorientovali, kde máme místa (vlak je místenkový) a do odjezdu pozorovali místní, kteří se v tom evidentně neorientovali a neustále hráli škatulata hejbejte se.
V 5:20 jsme se rozjeli a vyrazili na tříhodinovou cestu do Lvova, při které jsme museli překonat hřeben Karpat. Místa ve vlaku moc nebylo, tak jsme se tam celkem dost tísnili zejména se slečnou, která s námi jela už ve vlaku z Čech. Výhledy z okýnka byly krásné a u tunelů či větších viaduktů pro nás i lehce šokující - tyto objekty hlídají ozbrojené hlídky. Čím víc jsme se blížili ke Lvovu, tím víc se náš vlak zaplňoval. Na lvovské nádraží jsme dojeli s pár minutami zpoždění kolem jedenácté hodiny. Trochu jsme se po nádraží porozhlídli a vyrazili se projít po městě a sesbírat pár keší. Ty nám ukázaly pár zajímavých zákoutí, dovedli nás až na vyhlídku na Zámkové hoře a poté zase zpět do centra. Na Rynku jsme si dali výborné pivo z minipivovaru Kumpel.
Lvov
Sedmisettisícové město na dnešní západní Ukrajině. Hospodářské a kulturní centrum bylo až do roku 1945 centrem polské Haliče.
Po šesté hodině se už začínalo pomalu stmívat, tak jsme vyrazili na zpáteční cestu k nádraží. V restauraci před ním jsme si dali lazaně, protože to bylo jedno z mála jídel, které se nám podařilo dekódovat z azbuky. Na perón jsme přišli akorát včas, když dobržďoval náš vlak s 16 vozy, který začal svoji cestu v Černivci. Našli jsme si náš vůz a nechali se dežurnou uvést do našeho kupé. Na ubytování jsme nešetřili a koupili si to nejlepší, co vlak nabízel - kupé pro dva (dál tam byly vozy s kupé pro 4 a lehátkové vozy bez uzavřených kupé, které mi připomněly indickou sleeper class). Dostali jsme čaj a pomalu se odebrali ke spánku.
Podněstří a Oděsa →
Fotogalerie
