Botswanou na sever

[čtvrtek 9.3.2017 - den 6]

Hned po ránu jsme dotankovali plnou nádrž a vyrazili přejet Botswanu. Cesta nám krásně ubíhala, než nás zastavila dopravní hlídka, která nám naměřila 117 km/h v místě, kde jsme prý měli jet 60 km/h. Chvíli jsme se dohadovali a nakonec se nám podařilo ukecat pouze to, že když nemáme botswanské puly, že můžeme zaplatit jihoafrickými randy, což bylo pro nás mírně výhodnější, ale i tak to bylo 1200 randů. Už opatrněji jsme dojeli do Francistownu, kde jsme na kopci nad městem našli naší první botswanskou keš. 

Smolný den nám ale ranní pokutou neskončil. Cesta za Francistownem začala připomínat spíše tankodrom a museli jsme kličkovat mezi hlubokými výmoly. Jeden neviditelný, schovaný za opraveným úsekem, jsme přehlédli a zhruba ve stovce jsme do něj vlítli. Zastavili jsme na okraji a šli se podívat co se stalo. Podařilo se nám pěkně prohnout dovnitř disk levého předního kola. Hned nám zastavilo protijedoucí auto a z buše vyběhli dva černoši, kteří nám hned začali pomáhat a v podstatě se o celou výměnu za dojezdové kolo postarali. Štěstím v neštěstí bylo, že pneumatika to přežila bez úhony. Velmi opatrně jsme dojeli do 40 km vzdálené Naty, jediného většího města poblíž. Tam jsme hned na kraji našli policejní stanici a začala anabáze s vystavením protokolu o nehodě, který jsme potřebovali pro půjčovnu. Policisté byli ochotní, trošku bojovali s klávesnicí a našimi údaji, takže jsme si to v podstatě napsali sami. Policista s námi ještě zajel k nedalekému “pneuservisu”, který tvořil jen hliněný plácek se stanem, kladivo a pajcr. Disk nám odborně vytloukli do správného tvaru, nazuli pneumatiku a nechali si to slušně zaplatit. Nicméně vytloukli to kvalitně. Aniž by kolo jakkoliv vyvažovali, tak auto netáhlo do strany a my s ním ujeli ještě několik tisíc kilometrů.

Ztratili jsme tím asi 3 hodiny času, takže jsme zase rychle vyrazili na sever. Tak rychle, že jsme zapomněli na to, že jsme tu chtěli natankovat, protože nás čekalo 400 km víceméně pustinou. Naštěstí jsme těch 300 km k další benzínce zvládli. Silnice byla celkem ve slušném stavu, ale i tady se na ní nepravidelně objevovaly výmoly, takže jsme museli být neustále ve střehu a vyhlíželi nebezpečí, které bylo často vidět až na poslední chvíli. 100 km před naším cílem jsme dotankovali už téměř prázdnou nádrž. Mezitím se setmělo a začalo pršet, takže poslední část byla o to náročnější a dojížděli jsme prakticky krokem. V Kazungule jsme neměli dopředu zajištěné žádné ubytování, jen jeden tip, kde si ale řekli o takovou částku za noc, že jsme poděkovali a vyrazili hledat něco cenově dostupnějšího. To se nám na druhý pokus podařilo, a v Kwalape Lodge jsme si díky stále silnému dešti připlatili za erární safari stan s vojenským lehátkem. Náročný den jsme spláchli pivem a šli spát.

Ujeto 763 km, utraceno 1200 ZAR a 1249 BWP (z toho 529 BWP za benzín, 300 BWP za opravu, 370 BWP za ubytování a 50 BWP za pivo).

Viktoriiny vodopády - Zimbabwe

[pátek 10.3.2017 - den 7]

Ráno jsme si sbalili malý baťůžek, zbytek věcí naskládali do auta, které jsme nechali před recepcí, a vyrazili na dvoudenní výlet k Viktoriiným vodopádům. Pětikilometrovou vzdálenost na hranice jsme (navzdory varování před divokými zvířaty) zvládli pěšky. Zaplatili jsme po 30 USD za víza do Zimbabwe a hned za celnicí se nechali odchytit do sdíleného taxíku, který nás za 15 USD na osobu odvezl do 70 km vzdáleného Victoria Falls.

Tam jsme se prodrali hordami mladíků, kteří nám na každém kroku nabízeli, dnes již neplatné, zimbabwské dolary astronomických nominálních hodnot. U vstupu do parku jsme zaplatili po 30 USD za vstupné a šli obdivovat Viktoriiny vodopády, jedny z největších na světě. Na vyhlídkách nás pěkně zkrápěla vodní tříšť z vodopádu, takže po chvilce na nás nezbyla nitka suchá. Vodopády jsou impozantní, byly mocně přiživené deštivým počasím posledních dnů. Když jsme se dostatečně pokochali, zašli jsme na vyhlídku na hraniční most, klenoucí se nad soutěskou řeky Zambezi kousek pod vodopády, a pak vyrazili hledat nějaké ubytování. To se nám podařilo ve Victoria Rest Campu, kde jsme se po 20 USD ubytovali v safari stanu. V restauraci jsme si dopřáli zase jednou pořádné jídlo a to tomatovou polívku a krokodýlí steak. Navečer jsme se šli projít po okolí a celkem brzo zalehli.

Utraceno 225 USD

Viktoriiny vodopády - Zambie

[sobota 11.3.2017 - den 8]

Po ránu jsem šel hledat poštu, odkud jsem odeslal pohled, který dodnes nedošel. Zašli jsme ještě na blízkou keš, která byla u jednoho trhovce v místní tržnici s turistickýma cetkama. S jeho nápomocí jsme našli keš, která byla schovaná pod jeho věcma a odolali dalším nabídkám na bilionové bankovky a sošky žiraf. Pak už naše kroky směřovaly na hraniční most, kde jsme se uprostřed vyfotili s cedulkou upozorňující na vstup do Zambie. Víza byla dražší než jsme čekali (50 USD, kdybychom se lépe připravili, mohli jsme si pořídit KAZA Visa za stejnou cenu pro obě země). Vstup k zambijské straně Viktoriiných vodopádů nebyl daleko, tak jsme zašli k pokladně. Zatímco Kamil kupoval vstupenky, já ve vedlejším okně měnil dolary na místní měnu ZMW (kwacha). Najednou mne přepadla místní opice a ukradla mi z batohu láhev s pitím, ale poté co jsem na ní zařval, ji zase pustila. 

Zambijská strana vodopádů je menší, tak bylo vstupné jen po 20 USD. Vodopády se podobně jako včera v Zimbabwe skrývaly ve vodní tříšti, ze které občas na chvilku vykoukly. Zajimavé výhledy se nám otevíraly hlavně na soutěsku pod vodopádem a hraniční most. Podobně jako u vodopádů Iguacu se zde vyplatí navštívit je z obou stran hranice.
Když jsme se dostatečně pokochali výhledem, přesunuli jsme se sdíleným taxíkem do Livingstonu, a tam jsme se nechali vyložit hned u muzea, kde má sochu náš Emil Holub. Poté, co jsme se s ním vyfotili, zašli jsme naproti do SPARu, což byla pro nás osudová návštěva, jelikož jsme pochopili jak se dá v Africe levně a dobře stravovat - součástí skoro každého supermarketu je pult s hotovým jídlem, kde si stačí jen nakombinovat co hrdlo ráčí. Jídlo jsme snědli na ulici na chodníku a stali se tak atrakcí pro místní.

Zbývalo nám posledních 70 ZMW, za které jsme se potřebovali dostat zpět na botswanskou hranici. Domluvili jsme se s taxikářem, který tvrdil, že to není problém a odvezl nás na kraj města, kde se o nás “dálkoví taxikáři” téměř porvali. Vzal si za to 30 ZMW a stále tvrdil, že to není problém. Problém nastal, až když jsme vystupovali před hranicí v Kazungule. Kluci se asi moc nedomluvili, protože druhému taxikáři těch 40 ZMW za oba nestačilo a chtěl ještě jednou tolik. My jsme samozřejmě už nic neměli, tak jsme mu nabídli 2 dolary, co jsme měli v kapse. To mu nestačilo, tak jsme nakonec skončili na policejní stanici, kde se nás snažili dovézt ke smíru. Zašli jsme tedy k bankomatu, kde jsem se neúspěšně pokusil vybrat. Zklamanému taxikáři jsme tedy jen vnutili ty dva dolary, které stále odmítal a rychle odešli k řece a nákladním přívozem se přeplavili přes řeku. Možná tu jezdí i osobní (a placený), ale my jsme šli s davem a vylezli na náklaďák, který nás převezl na přívoz, a nikdo po nás nic nechtěl.

Od hranice jsme zase šli 6 km ke Kwalape Lodge pěšky. Auto jsme našli před recepcí v pořádku, tak jsme se tu zase na jednu noc ubytovali. 

Utraceno 154 USD a 170 BWP 

Botswanou na jih 

[neděle 12.3.2017 - den 9] 

Ráno jsme sbalili stan a vyrazili po nám již dobře známé cestě Botswanou na jih. Cestou jsme kromě výmolů viděli i stádo žiraf, které nám přešlo před autem, a stádo slonů, užívajících si ve vodě kousek od silnice. Ve Francistownu jsme trošku zabloudili a dali si Stadtrundfahrt. Ve městě Mahalapye jsme se zastavili na nákup ve SPARu a našli ubytování za rozumnou částku v The Bravo’s Guest House. 

Ujeto 736 km, utraceno 840 BWP (z toho 328 BWP za benzín a 400 BWP za ubytování). 

Mahalapye -> Kuruman 

[pondělí 13.3.2017 - den 10] 

Ráno jsme vyrazili na cestu do hlavního botswanského města Gaborone. Cestou jsem na jednom z mnoha policejních postů špatně pochopil gestikulaci policisty a projel pomalu jednu stopku a zastavil až u něho. Moc z toho nadšený nebyl, odstavil nás stranou, sebral mi řidičák a vyhrožoval mastnější pokutou, než dostal před pár dny Kamil. Naštěstí ho moje mizerná angličtina, neustálé omluvy a připitomělý výraz obměkčil a nechal nás jet dál :) V Gaborone se nám podařilo na dvou keších FTF a u monumentu v centru STF. Víc zajímavého se tu asi vidět nedalo, tak jsme hned pokračovali k jihoafrické hranici. 

V Mafikengu, prvním větším městě za hranicí, jsme postávali v koloně, než jsme se dozvěděli, že kousek před námi demonstranti zapálili cosi na mostě a ten bude několik hodin neprůjezdný. S policejní asistencí jsme se vydali na objížďku po místních prašných cestách, takže jsme si užili takový malý Dakar. Dojeli jsme až do města Kuruman, kde jsme se ubytovali v motelu Palermo Inn, jak vystřiženém z amerického filmu. Pro večeři jsme zašli přes ulici do SPARu a zbytek večera strávili popíjením vína a dopisováním deníčků. 

Ujeto 679 km, utraceno 194 BWP a 471 ZAR (z toho 184 BWP za benzín a 350 ZAR za ubytování). 

Dlouhá cesta do Augrabie Falls 

[úterý 14.3.2017 - den 11] 

Na tento den byl naplánovaný jen nudný, ani ne 400 km dlouhý přejezd do Národního parku Augrabie Falls. Nudný přestal být asi po 200 kilometrech, kdy jsem se při pohledu na stav benzínu v nádrži hlasitě zamyslel, že budeme muset při příští příležitosti dotankovat. V tom Kamil ztuhnul a za chvíli už jsme u krajnice přehrabovali auto a hledali jeho tašku se všemi doklady a většinou naši hotovosti. V autě jsme ji nenašli, Kamil si byl téměř jistej, že zůstala v motelu pod polštářem. Takže jsme to otočili a jeli těch 200 km zpět. Měli jsme sakra štěstí, našla ji poctivá pokojská. Nic nechybělo, tak jsme zase mohli jet zpátky a pokračovat k dnešnímu cíli. Málem jsme trhli denní rekord v najetých kilometrech. Do parku jsme dojeli navečer a přivítalo nás tam šílené dusno. Neměli jsme teploměr, ale přes 40 °C muselo být určitě. Naše kroky tedy vedly hned do bazénu, kde jsme vydrželi až do západu slunce, který jsme si romanticky užili u nedalekého vodopádu. 

Ujeto 760 km, utraceno 803 ZAR (z toho 537 ZAR za benzín a 230 ZAR za místo pro stan). 

Augrabie Falls 

[středa 15.3.2017 - den 12] 

Ráno jsme si přivstali a už po sedmé jsme vyrazili na 12 km trek podél řeky Orange, která tu teče v hlubokém žulovém kaňonu (údajně nejhlubší žulový kaňon na světě). Na řece je několik vodopádů, z nichž nejvyšší má 60 metrů. Byl to jeden z mála parků, kde jsme se mohli pohybovat i pěšky. Sledovali jsme život v polopoušti a vystoupali na zvláštní skálu s přiléhavým názvem Moonrock. Po jedenácté jsme se vrátili zpátky do kempu, zašli ještě jednou na vodopády, sbalili stan a vyrazili na cestu do Springbooku. Tam nás dohnal datový absťák a začali jsme shánět datovou simkartu. To se nám podařilo na třetí pokus v obchodě Pepco. Celkem 2 GB nás vyšly na 300 ZAR. Chtěli jsme ještě zajet do blízkého parku Goegap, ale těsně jsme nestihli otevírací dobu, tak jsme se vrátili zpět a ubytovali se před městem v caravan parku. Narozdíl od minulého večera byla celkem zima, tak jsme koupání v bazénu oželeli. Večer jsme pozorovali nádhernou hvězdnatou oblohu.

 Ujeto 332 km, utraceno 1178 ZAR (z toho 553 ZAR za benzín, 180 ZAR za místo pro stan).