Nekonečná cesta do Ria

[sobota 2.1.2016 - den 18]

Ráno jsme se v kempu sbalili a odešli do přístavu na trajekt, který odplouval v deset hodin. Už v půl deváté tu ale byla slušná fronta. Z ostrova jsme pluli veřejnou dopravou už za přijatelnější cenu (po 14 R$). Po přistání v Angra dos Ries jsme opět pěšky došli už známou cestou na rodovario, odkud nám jel autobus do Ria.

Ani tato cesta autobusem se neobešla bez komplikací. Přes tři hodiny jsme popojížděli krokem v koloně a do Ria tak dojeli až ve 20:00. Po chvilce jsme se na Rodovariu Novo Rio zorientovali a vyrazili ulicemi směrem, kde jsme tušili stanici metra. Tou byla stanice Estácio. Byly to k ní asi dva kilometry podél rušné mnohoproudé ulice, na chodnících jsme potkali pár podivných existencí. Stanici jsme po pár dotazech našli a začali zjišťovat, jak to tu chodí. Koupili jsme si jednorázové karty, které se hodí u vstupu do turniketu a vyrazili až nepříjemně překlimatizovaným metrem linky ML1 k našemu zabookovanému hostelu Montain Beach Favela inn na pomezí čtvrtě Copacabana. Dojeli jsme na stanici Siqueira Campos a vydali se hledat náš hostel ve favele (chudinská čtvrť). Nejdříve jsme šli normální (bohatou) čtvrtí, kde jsme se cítili bezpečně. Hranicí mezi favelou a normální čtvrtí tu jsou obvykle úpatí kopců. Po nich vedou do favely dlouhé schody, které končí v úplně jiném světě.

Vystoupali jsme po nich nahoru a nahoře chvíli popadali dech. To už se ale o nás začínal zajímat jeden polonahý týpek, který byl před tím ve stínu. Chvíli na nás něco pořvával a najednou koukáme, že na nás míří nějakou devítkou a stále cosi zuřivě gestikuloval a přitom ještě cosi křičel do vysílačky. Vůbec jsme netušili, o co mu jde, a říkali si, jestli to je přepadení nebo ne. Rozsekly to naštěstí až postarší ženy s nákupem, které jsme předtím předběhli na schodech. Postavily se mezi nás a zbraň a posunky nám vysvětlily, že ten bláznivej týpek chce jen vidět, jestli u sebe někde pod těmi batohy náhodou nemáme zbraň. Opravdu mu to stačilo, pak se choval strašně kamarádsky, potřásli jsme si rukou a šli dál do favely.

Žádný hostel jsme tu ale nenašli, místní nám stále něco vysvětlovali a nabízeli, ale moc jsme si nerozuměli. Takže jsme se radši zase otočili a šli hledat nějaké ubytování dolů do normální čtvrti. Zase jsme si potřásli rukou s ozbrojeným domobrancem a sešli po dlouhých schodech dolů.

Dlouho jsme marně hledali náhradní ubytování. Jelikož byl ještě novoroční víkend, bylo všude stále plno. Skončili jsme nakonec v Hotelu Santa Clara, který nebyl zrovna naše cenová skupina, ale před půlnocí jsme ho už s povděkem přijali a za krásných 320 R$ jsme se ubytovali. Hned jsme se začali poohlížet po nějakém levnějším ubytování na další noci a jelikož nám dnešní zážitek nestačil, tak jsme si zabookovali hostel v jiné favele.

Copacabana

[neděle 3.1.2016 - den 19]

Hotel byl drahý, ale zase jsme se po dlouhé době konečně dobře vyspali. Ráno jsme se dosyta najedli na snídani, protože předchozí den jsme prakticky nic nejedli. Nikam nespěcháme, užíváme si toho luxusu až do check outu. S batohy jsme sešli k hlavní ulici na autobus a popojeli jím o několik zastávek k našemu novému bydlení ve favele Cantagalo. Schody do ní byly kratší a na jejich konci nikdo ozbrojený nestál. Jak jsme favelou stoupali, přibývalo nepořádku, až jsme si zase začali připadat jako v Indii. Tiki B&B stál v jedné úzké uličce plné nepořádku, ale díky 50 metrů vzdálené policejní stanici jsme se tu cítili plně v bezpečí. Samotný hostel byl čistý a dost originálně zařízený. Na střeše byla malá restaurace s terasou, ze které byl úžasný výhled na favelu okolo a na čtvrtě Copacabana a Ipanema.

Po krátkém zabydlení se v pokoji scházíme zase zpět do města a jdeme prozkoumat pobřeží. Naším cílem je Pevnost Copacabana, kde máme za úkol pro jednoho kamaráda nafotit nějaké detaily do připravované knížky o pevnostech. Pevnost byla postavená v době těsně před první světovou válkou  a dodnes se krásně dochovaly secesní interiéry. Shora byly krásné výhledy na pláž Copacabana a v pozadí jsme viděli i Cukrovou homoli.

Další kroky vedly právě na tuhle proslavenou pláž. Byla celkem zima, tak jsme se tu nevykoupali, ale smočili jsme aspoň nohy.

Do favely jsme se chtěli vrátit radši před setměním, takže jsme už jen vylezli na kopec a užívali si s pivem výhledu z terasy.

Cukrová homole a Kristus na Corcovadu

[pondělí 4.1.2016 - den 20]

Po snídani na střeše jsme seběhli dolů favelou na hlavní ulici, kde jsme nasedli do autobusu a nechali se odvézt do čtvrti Urca. Odtud jezdí lanovka na jednu z ikon Ria - Pão de Açúcar, pro nás známější jako Cukrová homole. Na skálu vysokou 396 metrů se jezdí lanovkou s jedním přestupem na menším vrcholu Urca. Vystáli jsme si frontu na lístek (71 R$ zpáteční). Už výhledy z kabiny byly úžasné a ze shora ještě lepší. Nahoře příjemně profukoval vítr a my si užívali výhledy na Copacabanu a další části města, která jsme doteď neviděli. Město totiž rozdělují vysoké kopce. Na jednom z nich se nám občas z mraků ukázal Kristus, jako by nás zval k sobě na návštěvu. My jsme ho poslechli a sjeli lanovkou dolů a vyrazili dobýt Corcovado.

U hlavní ulice jsme čekali na autobus 583, který tu měl jezdit a dovézt nás přímo k zubačce. Stáli jsme tam dobrých 20 minut a kolem nás projely desítky autobusů (je to opravdu autobus za autobusem), ale ne ten náš. S tužkou a papírem jsme si řekli o radu a nakonec jsme sedli do 581. Ta s námi ještě obkroužila Urcu, ale pak už jsme dojeli do Cosme Velho ke spodní stanici zubačky.

Na vrchol Corcovado vysoký 710 metrů jezdí krom všelijakých mikrobusů taky ozubnicová úzkorozchodná dráha Estrada de Ferro Corcovado. Na 3,8 km dlouhé trase překonává převýšení 560 metrů. O jízdu je velký zájem, takže jsme dostali lístky až do vlaku v 16:00. Zbývající čas jsme tedy vyplnili obědem, návštěvou nedaleké keše, která nás přivedla ke krásnému zchátralému koloniálnímu domu. Taky jsme zašli na poštu pro známky na pohledy.

Ve čtyři jsme nasedli do električky a vyrazili na vrchol. Cesta samotná byl asi nejlepší zážitek z Corcovada. Vrchol před sochou Krista byl přeplněný lidmi, toužícími si udělat selfie. Protlačili jsme taky na plošinu před něj a pohlédli mu do tváře. Socha je vysoká bezmála 40 metrů a je opravdu impozantní. Vrcholek chvílemi mizel v mracích, takže i Kristus se chvílemi před námi schovával a zase objevoval. Když jsme se pokochali výhledem na město, které se rozprostírá na všechny strany. Jako na dlani jsme tak opět měli Cukrovou homoli, Copacabanu a na druhé straně jsme zahlédli i legendární stadion Maracanã. Když už jsme měli výhledů dost, vrátili jsme se zase k zubačce a sjeli dolů. Autobusem 584 jsme se vrátili až pod naši favelu. Zašli jsme ještě  nakoupit do supermarketu a se stmíváním jsme vyběhli k hostelu, kde jsme na terase vstřebávali zážitky.

Cesta na letiště

[úterý 5.1.2016 - den 21]

Naposledy jsme posnídali na terase, sbalili se a seběhli favelou pod schody, kde byl vstup do metra. Mrazivou soupravou jsme dojeli opět na stanici Estácio, odkud jsme pěšky došli na Rodovario Novo Rio. Cestou nám ještě jednou zamával malinkatý Kristus. Lístky na autobus jsme měli koupené dopředu přes internet, takže jsme zašli k okénku jen vyměnit vouchery za lístky, což proběhlo zcela hladce. Než jsme se vymotali z Ria, tak jsme nabrali asi hodinu zpoždění, což ještě bylo v pohodě, ale při dvou už by to byly docela nervy. 425 km dlouhá cesta do São Paula nám naposledy ukázala zemi plnou zelených kopečků i celkem vysokých hor v dáli. Dojeli jsme na Rodovário Tiete, odtud už známou cestou metrem na Estação Tatuapé, kde jsme nasedli na nějaký dražší (5,15 R$) autobus na letiště. Před halou jsme odlovili dvě keše, které jsme si tu nechali, a šli se převléct do toho nejteplejšího oblečení, co jsme měli. Zabalili jsme batohy, odbavili se, nastoupili do letadla a opustili jihoamerický kontinent.