Tel Aviv

[neděle 4.1.2015 - den 15]

Po nepříliš příjemné noci v našem stísněném pokojíku, na neuvěřitelně měkké matraci a za doprovodu deště bubnujícího na lamely okenic, se ráno, celý rozlámaní, probouzíme. Balíme, snídáme vlastní zásoby s erárním čajem a krátce po deváté hotel definitivně opouštíme. Naše kroky vedou opět na železniční stanici, kde projdeme standardně kontrolou, v automatu koupíme lístky po 32 ₪ do Tel Avivu. Vlaky tu jezděj opravdu často, takže dlouho nečekáme a už se ženeme podél středomořského pobřeží.

Na telavivském nádraží HaHagana marně hledáme skříňky na úschovu zavazadel, ostatně z bezpečnostních důvodů nejsou skoro nikde. Jsme ale vyzbrojeni informací, že na blízkém Centrálním autobusovém nádraží, v 6. patře poblíž pokladen Eggedu, by několik skříněk mělo být. Jdeme se tam tedy podívat. Nádraží je obrovský obchodní dům (v jednu dobu to bylo největší autobusové nádraží na světě), ale už je na něm znát, že tu nějakou dobu stojí a působí trochu zašle. Skříňky skutečně nacházíme, ale jsou buď obsazené nebo rozbité. Přemýšlíme tedy co dál, protože se nám s plnými batohy po městě chodit nechce. Na informacích mne nakonec pošlo do protějšího stánku, kde nám skutečně batohy uschovají.

Počasí venku není moc přívětivé, často poměrně intenzivně prší, ale aspoň nás to připravuje na zítřejší návrat do mrazivé reality v Čechách, takže jsem už po více než týdnu odložil krátké kalhoty.

Naše, teď již značně odlehčené, kroky vedou po trase bez jasného cíle po místních keších. Navštívíme starobylé přístavní město Jaffu, nemineme jaffské nádraží, odkud dříve vyrážely vlaky na svou cestu do Jeruzaléma a podél pobřeží jsme došli k torzu Delfinária, které neblaze proslulo sebevražedným atentátem.

Kolem čtvrté už máme zážitků dost, tak se vracíme do naší "úschovny" pro batohy, se kterými se šťastně setkáváme a jdeme zpět na nádraží HaHagana, odkud jedeme prvním vlakem na Ben Gurionovo letiště. Vlak má zastávku rovnou pod vchodem do terminálu. Před samotným vstupem jsme podrobeni prvnímu kolu lustrace. Sekuriťák se nás vyptává, kam letíme a kde jsme byli a zapisuje si nás. Těžko říct, k čemu to je dobrý.

Ben Gurionovo letiště

[pondělí 5.1.2015 - den 16]

Jelikož let do Prahy nám letí až v 6:00 ráno, máme před sebou ještě 12 hodin na půdě letiště. Moc toho tu dělat nejde. Ještě že tu je free WiFi a zásuvky. Procházím místní předražené (i na izraelské poměry) obchody a přemýšlím, jak nejlíp utratit posledních 20 ₪.

Před půlnocí koukám na mapu a rozhoduju se, že půjdu zkusit nejbližší keš, která je cca 2 kilometry od terminálu. Venku stále mírně, ale vytrvale poprchává a je nepříjemná zima. Daleko jsem se nedostal. S pěší dopravou se tu moc nepočítalo, takže mne na 1,5 km od cíle definitivně cestu přehradila protihluková stěna dálnice, kterou jsem potřeboval překonat. Hledat alternativní cestu se mi už nechtělo, tak jsem se vrátil zpět do terminálu. Přišel jsem akorát, protože jsem zastihl Kamila v hovoru s příslušnicí ochranky, která se ho stále dokola ptala "Where are you walking?" Teda aspoň to jsme ji oba nezávisle na sobě rozumněli, ale její angličtina byla na podobné úrovni jako naše, takže nakonec jsme pochopili, že se ptá na "working," jen to nezvládala úplně vyslovit. To ale byla jen předzvěst toho, co mělo přijít.

Kolem druhé hodiny ranní jsme se už začínali zajímat, kde jsou naše countery. Nakonec se ukázalo, že jsou trochu bokem v úplně jiném podlaží. Chvíli jsme je hledali a jak jsme viděli na displeji napsáno Praha, na nic jsme nečekali, zamotali jsme batohy a vydali se na check-in. Paní nás s úsměvem odbavila, jen než poslala batohy kamsi do ztracena, všimla si, že na nich nemáme nalepenou nálepku, že jsme prošli Security check. Dala nám tedy palubní lístky a poslala nás do té velké fronty, které jsme se začátku instinktivně vyhýbali. A tady začala ta pravá zábava. Okukovali si nás už ve frontě naše zabalené batohy jim byly asi dost podezřelé. Když jsme přišli na řadu zasypali nás kupou podivných otázek. Jak se jmenuju, kde jsem byl, co jsem tam dělal, co jsem viděl, jestli jsem někoho navštívil apod. Nakonec si mne odvedli stranou a vše jelo od začátku. Jak v pasu našli jordánské vízum přišli nové otázky. Tvářili se, že v životě neslyšeli o Petře. Už se zdálo, že je to dobrý, tak nalistovala vízum do Dubaje, takže znova, co jsem tam dělal, setkal jsem se tam s někým, co je Burj Khalifa? Kamilovi nevěřili, že Kamil je české jméno, musel odvyprávět půl rodokmenu. Nakonec se nad námi smilovali a nálepku nám dali.

Celý šťastní posíláme zabalené (!) batohy kamsi do útrob letiště a jdeme zpět do horního patra terminálu k bezpečnostní prohlídce. U vstupu nás dělí podle odletů, protože tahle procedura je taky časově hodně náročná. Snad po hodině čekání a víceméně stání na místě jsme zkontrolováni, jestli jsme nepřišli do styku s nějakými nebezpečnými chemikáliemi a můžeme vyrazit k pasové kontrole. Naše úřednice byla zjevně unavená ještě víc než my, při razítkování Kamilova pasu ji přemoh mikrospánek.

Jsme rádi, že v šest sedáme do letadla. Já po probdělé noci, znásobené hodně nepříjemnými posledními třemi hodinami okamžitě usínám a budím se až s roznáškou jídla. Let probíhal klidně, při přibližování k Ruzyni se kocháme venkovní mrazivou realitou.

Poslední tečkou jsou naše batohy, které nám přijedou rozbalené a důkladně přehrabané.