Cesta do Rumunska

[sobota 10. 8. 2013]

Moje cesta začala už v pátek 9. srpna, krátce před půlnocí na pražském hlavním nádraží. Vlakem EN 477 Metropol jsem vyrazil společně s Láďou Boháčem směr Budapešť. V Břeclavi jsme s Láďou využili hodinového pobytu k odlovu několika místních keší. Vlak tu díky zpožděnému přípoji chytil hodinové zpoždění.  Zbytek cesty do Budapešti prostojím v uličce narvaného vlaku. Zpoždění si vlak držel až do Budapešti, kde mi díky tomu ujel vlak do Aradu.

Do Aradu jsem tedy musel vyrazit až dalším vlakem. Naštěstí jsem tam měl časovou rezervu, takže do odjezdu dalšího vlaku mi zbývaly necelé dvě hodiny, které jsem využil ke krátké prohlídce města. Při návratu na nádraží jsem krátce bojoval s místním bankomatem, abych získal hotovost a mohl si tedy u pokladny koupit na naše poměry levnou jízdenku na poslední denní spoj z Aradu do Temešváru. K mému překvapení se k nástupišti dostavilo ojeté Desiro s dost omšelým interiérem.

V Temešváru jsem měl předem zamluvenou postel v Freeborn hostelu. Po ubytování jsem ještě vyrazil na procházku prohřátým městem, které i v jedenáct večer hezky žilo.

Temešvár a cesta do Šumice

[neděle 11. 8. 2013]

Nedělní dopoledne jsem věnoval krátké procházce po místních keších a dokoupení zásob. Okolo jedenácté jsem se vrátil na hostel pro batoh a vyrazil směrem na nádraží. Cestou jsem ještě našel několik keší a dal si jeden značně svérázný kebab. V automatu jsem si koupil jízdenku a zaujal místo ve vagoně směr Orsova.

Šumice

Vesnice osídlena v roce 1828 přesídlenci z plzeňského kraje. Je od všech ostatních českých vesnic nejodlehlejší - do nejbližšího Rovenska je to 20 km.

• cs.wikipedia.org/wiki/Šumice_(Banát)

Po třech hodinách jízdy jsem vystoupil v Iablanite a vydal se po silnici směrem k první banátské vesničce Šumitá. Cestou jsem zkoušel stopovat a už za pár minut mi přibrzdily hned dvě auta a jak se ukázalo, byli to samozřejmě Češi. Cesta do Šumice se mi tedy značně zkrátila a já si stihnul projít vesnici, najít keš a dát si pivo v místním „hostinci“ u pana Veverky. I přes varování před medvědy (stará paní Veverková tam za mlada jednoho na dálku v lese viděla) jsem ještě došel pět kilometrů po modré turistické značce do lesů za Putnu, kde jsem si našel místo na přespání.