Na Svinčí Maru!
[pondělí 12. 8. 2013]
Po noci strávené v divočině, kdy jsem každé křupnutí větvičky přisuzoval hladovému medvědovi, jsem krátce posnídal. Jako ranní rozcvičku jsem si vystoupal čtyřstametrů převýšení na cca kilometru. Ale pak už to byla pohodová hřebenovka, na které jsem strávil celý den.
Sem tam jsem míjel různé přístřešky, většinou už opuštěné. Pouze v čase oběda kolem mne projeli dva traktory s lesními dělníky. Co jsem podcenil, tak to byla voda. Podle turistické mapy to vypadalo, že tu nebude s vodou problém. První zdroj, který jsem našel, nezaváněl příliš vábně a sloužil jako napáječka pro dobytek, ale jelikož jsem neměl jistotu, že ještě nějaký jiný potkám, nabral jsem plnou lahev. Naštěstí jsem po pár kilometrech narazil na nádhernou lesní studánku s naprosto čistou vodou a tu břečku jsem mohl s klidným svědomím vylejt.
Celou cestu mne vedla modrá turistická značka, kterou zde vyznačil KČT. Značení v terénu nebylo vždy úplně dobré, ale naštěstí jsem měl v GPS nahranou Openstreet mapu, ve které byla tahle stezka (jako jediná široko daleko) naprosto přesně zanesená, což mi jistě ušetřilo mnoho bloudění.
Den už se začal chýlit ke konci a já se stále nepřibližoval ke svému dnešnímu cíli - nejvyšší hoře Banátu Svinacea Mare (1225 m n. m., já jsem si ji překřtil na Svinská Mara). Při plánování mé cesty mne tato hora zaujala zejména díky kešce Svinecea Mare - highest mountain of Czech Banat, která byla na jejím vrcholu a kde ji už nikdo dva roky nenavštívil. Byla to zkrátka výzva. Poslední tři hodiny mé cesty k ní jsem se od ní držel v konstantní vzdálenosti a obcházel ji po hřebenové cestě.
Když už jsem se měl konečně začít opět přibližovat, doslova mi přeťal cestu nově otevíraný antracitový lom. Jako varování před jeho přechodem ležela na cestě před ním zdechlá kráva ve značném stádiu rozkladu. Lom jsem překonal přímo jeho středem, čímž jsem zřejmě pobavil obsluhu bagrů a vyrazil dál po velmi prašné cestě k mému cíli.
Když jsem zjistil, že je tu lom, tak jsem poupravil svoje plány na příští den. Prostě jsem si řek, že se mi podaří stopnout jeden z těch kamionů, který mne vezme dolů k Dunaji a tudíž nemusím dnes tolik spěchat.
Došel jsem pod kopec, schoval batoh do smrčin a na lehko se vydal vzhůru. Nahoře se mi otevřel nádherný výhled na nekonečné lesy Banátu v západu slunce. Keš jsem nenašel, ale na to jsem byl připravený a po dohodě s ownerkou kešku obnovil. Po té co jsem se dostatečně pokochal výhledem, jsem sestoupil k batohu a rovnou si tam ustlal a strávil noc pod nádherně hvězdnatou oblohou, kterou brázdily perseidy.
Stopem do Orsove a Eibentálu
[úterý 13. 8. 2013]
Ráno jsem sbalil batoh a vyrazil k cestě s tím, že musím stopnout nějaký kamion. Jezdil jeden za druhým, ale žádný mi nechtěl zastavit. Až po půl hodině se mě jednomu řidiči sželelo a zastavil mi. Moc jsem toho v životě zatím nenastopoval, ale tohle byl asi nejsilnější zážitek. Z kamionu byl dobrý výhled na úzkou prašnou silnici, po které se neustále proplétaly nahoru a dolu kamiony s návěsem. Ještě že mi zastavil, tohle jít pěšky by bylo peklo. Řidič mne vysadil o téměř tisíc metrů níže na kraji Orsove, obdaroval jsem ho poslední plechovkou piva a šel se porozhlédnout po městě.
Měl jsem několik hodin čas, tak jsem se potloukal po stínech na břehu Dunaje, protože tady byla teplota hodně přes třicet. Před pátou hodinou jsem zašel na nádraží, kam měla přijet Hanka - slečna, se kterou jsem se domluvil na Hedvabné stezce. Hanka byla na cestě o týden dýl a sem přijela z cesty po ukrajinských horách.
Náš dnešní cíl byl Eibentál, kam jsme se vydali stopem. První stop nás odvezl až k odbočce do Eibentálu s krátkou zastávkou u sochy Decebala. Druhým stopem, který přijel prakticky v zápětí bylo zásobování hostince U Medvěda, kde jsme se nakonec i ubytovali. Večer jsem tu zase (a ne naposledy) potkal Čechy, kteří mne vzali stopem do Šumice.
Eibentál
Vesnice založena na počátku 19. století, dodnes tu žije asi 300 českých obyvatel.
Přes Kopřivu do Bígru
[středa 14. 8. 2013]
Druhý den ráno jsem si zašel na jednu místní krabičku a pak už jsme se sbalili a vyrazili na celodenní cestu do Bigáru. Nejdřív jsme vystoupali na vrchol Kopřiva, po kterém následoval prudký padák do údolí, kde se nám na chvilku ztratila cesta. Naštěstí jsme ji zase po chvíli našli a odpoledne došli do Bígru. V hospodě jsme dali pivo, domluvili si přespání na zahradě a pak jsme se šli projít po vesnici. Navštívili jsme i dům čp. 91 potomků místního naivního malíře-samouka pana Řeháka. V noci přišla prudká bouřka, která nás zahnala do dřevníku a po chvíli později ještě na jeho půdu.
Bígr
Vesnička založená roku 1827.
Stopem do Gerníku
[čtvrtek 15. 8. 2013]
Ráno taky vypadalo, že bude každou chvíli pršet, takže jsme se rozhodli změnit plán. Místo pokračování po červené do Rovenska jsme šli po silnici dolů k Dunaji s tím, že něco stopnem. To se nám po pár kilometrech povedlo a místní myslivec nás dovezl do Sichevity, vesnice pár kilometrů od Gerníku. Tady zase začalo pršet, tak jsme se schovali v místní hospodě. Po dešti jsme vyrazili pěšky na Gerník a povedl se nám asi nejlepší stop - koňský povoz nás dovezl kousek pod Gerník. Na kraji vesnice jsme se dali do řeči s pánem, který nás po chvilce naložil do auta a ubytoval nás u sebe doma. S polopenzí. Večer jsme se zase prošli po vesnici, ve které se po letech chystala svatba, což je tady velká několikadenní oslava.
Gerník
Největší z vesnic, založená roku 1827.
Na otočku do Rovenska
[pátek 16. 8. 2013]
Ráno jsme vyrazili jen na lehko. Nejdříve jsme seběhli do údolíčka k Vodním mlýnkům U Petra, odtud už po hřebeni, přes nádhernou vyhlídku Banat view, až do Rovenska. Prohlédli jsme si vesnici, u kostela se dali do řeči se starším pánem, který má jako většina místních děti už v Čechách. Ještě jsem si odskočil kousek za vesnici pro keš, dali jsme pivo v místním obchodě a zase vyrazili po stejné cestě zpět do Gerníku.
Rovensko
Nejodlehlejší z českých vesniček, elektřina sem byla zavedena až v roce 1994! Díky své izolovanosti se zde nejlépe zachoval jazyk, který si sem přistěhovalci přinesli z Čech.
Svatá Helena
[sobota 18. 8. 2013]
Ráno se balíme a přesouváme se do poslední banátské vesnice - Svaté Heleny. Už z dálky vidíme spoustu větrníků, díky kterým je tato banátská vesnice u nás nejznámější. Ve vesnici nás jedna babička ubytuje v jinak prázdném domě. Pak jsme se už jen různě potulovali, schovávali před sluncem a v pozdním odpoledni jsme se šli podívat na vyhlídku na Dunaj.
K večeři nám paní domácí udělá telecí řízečky, které nám ale nějak nesedly, tak jsme zbytek noci strávili povětšinou v blízkosti kadibudky.
Svatá Helena
Vesnička založena přistěhovalci z Čech v roce 1824. Okolí vesnice bylo v posledních letech narušeno množstvím větrných elektráren.
Hrůza do Prahy
[neděle 18. 8. 2013]
V šest ráno už nás čeká ExpressHruza, což předznamenávalo to, co nás během dne čekalo. Autobusu nefungovala klima, tak celodenní cesta do Prahy při venkovní teplotě vysoko přes třicet stupňů byla čirým utrpením.
Fotogalerie
